Předchůdci koní

Eohippus

Uznávaný předek rodu Hippomorpha, rozšířený v pralesích Evropy, Severní Ameriky a pravděpodobně i Asie, byl ještě menší než "pranosorožec" Hytachyus. Velikostí i křehkou stavbou těla nejspíš připomínal dnešního bedlingtonteriéra (včetně toho výrazně klenutého hřbetu), jen hlava už vzdáleně připomínala koňskou a na prstech - počtem se zcela shodovaly s prsty "pranosorožců" - byla drobná kopýtka. Tohle podivné zviřátko dostalo hned dvě jména. V Evropě proslulý paleontolog Owen v roce 1840 objevil pozůstatky tohoto prakoně a pojmenoval ho Hyracotherium. V Americe dostal jméno Eohippus (v překladu Kůň z úsvitu dějin, jitřní kůň), když se v roce 1867 v eocenní horninách našla úplná kostra příslušníka roku Eohippus. Pocházela z Wyomingu a podle ní a dalších nálezů se nakonec podařilo odhalit celý vývoj koní. Už ve dvacátých létech 20. století proslulý americký paleontolog Matthew zjistil, že jde o týž rod. Žádný ze světadílů se však nechtěl svého "původního prakoníka" vzdát, a tak byla Matthewova myšlena zamítnuta jako nepodložená. Teprve po druhé světové válce přišla ke cti teorie o pohybu kontinentů a ukázalo se, že Evropa se Severní Amerikou dlouho tvořila jeden kontinent, zatímco Asii oddělovalo tzv. Turgajské moře (v místě Uralu). Zárodek Atlantiku sice vznikl už v druhohorách, ale v době, kdy se vytvářely "základy koňstva", spojoval Evropu s Amerikou pevninský most, jehož troskami jsou Grónsko, Island, Faerské ostrovy a Hebridy. I tato dnes nevlídná oblast měla teplé, tropické klima a porůstaly ji hustě vlhké pralesy. Nebyla tu tedy žádná nepřekročitelná přahrada oddělující americké populace od evropských. Drobné rozdíly je možné připsat na vrub druhové rozmanistosti a proto platným názvem je hyracotherium, eohippus je synonymum. Nejzachovalejší kostra tohoto zvířete byla nalezenla v r. 1931 v pánvi řeky Bighorn ve Wyomingu v USA. Paleontologové z Kalifornského technologického institutu ji velmi pečlivě sestavili. Vznikla pak podle ní dokonalá rekonstrukce, představující nám nejstaršího z koní jako živého.

Eohippus měl na přední noze čtyři prsty a na zadní tři, všechny byly chráněny silnou vrstvou rohoviny, kopýtkem. Za prsty měli tito koníci ještě nášlapný polštářek, jaký dnes chrání střed psí tlapky. Podle mínění některých odborníků je zbytkem tohoto polštářku "ostruha", malý rohovitý útvar na zadní straně spěnkového kloubu: je to tedy mozol metakarpální, nebo metatarsální. Široký nášlapný polštářek a roztažené prsty rozkládaly váhu zvířete na větší plochu a umožňovaly mu snadno se pohybovat po měkké půdě tropického pralesa a po bažinatých březích vodních nádrží, kde tito předkové koně žili. Oči Eohippa ležely skoro ve středu hlavu. To do značné míry omezovalo prostorové vidění, charakteristickou součást obranného systému zvířat žijících v otevřeném prostředí. V hustém porostu je účinnější detailní vidění než rozhled. Eohippus měl 44 zubů a na rozdíl od chrupu dnešního koně měli prakoníci nízké stoličky (asi jako prasata a opice), ideálně přizpůsobené ke žvýkání jemnách, šťavnatých listů nízkých keřů. Odborníci se domnívají, že srst prakoníků měla pdobný vzhled jako srst jelenovitých. Patrně měla světlé skvrny nebo pruhy na tmavém podkladě, obvyklé ochranné zbarvení mnoha druhů obývajících pralesní prostředí. Tyto vlastnosti podpořily přesvědčení vědců o tom, že eohippus byl svázán s pralesním prostředím. Ostatně jeho zbytky se našly společně s pozůstatky pralesních opic. Jedinec rekonstruovaný v Kalifornském technologickém institutu je v kohoutku vysoký pouze 35 cm a živý patrně vážil asi 5,5 kg. Ovšem tyto rozměry zdaleko nemusely být u všech členů svého druhu shodné: pravděpodobně byly značně proměnlivé jak tvary tak velikosti, a to jak individuálně tak u populací z různých míst. Nejměnší z nich mohli měřit jen 25 cm, ti největší měli výšku skoro dvojnásobnou. V Evropě existovaly jen větší varianty.







Orohippus a Epihippus

Eocén trval zhruba 19 miliónů let, začal před 53 milóny let a skončil před 34 milióny let. Za tu úctyhodně dlohou dobu se předkové koní mnoho nezměnili. Vznikly nové rody Orohippus a Epihippus. Nebyli o moc větší - Orohippus osbornianus měřil v kohoutku jen 38 cm, vypadali dosti podobně a pokrok se u nich projevoval jen nepatrnými znaky - přeměnou trojbokých třenových zubů ve čtyřboké stoličky, vymizením posledních zbytků prvního a pátého prstu na zadních nohách (Eohippus měl ještě jejich zbytky v podobě malých kůstek) a u rodu Epihippus se zkrátil čtvrtý prst na přední noze, takže se už nedotýkal země. Měl také dokonalejší pohybové schopnosti a lépe přijímal potravu.


Orohippus




Orohippus




Epihippus




Epihippus



Mesohippus

Další zřejmý vývojový stupeň představoval ve spodním a středním oligocénu Mesohippus, který byl v kohoutku 45 (max. 60) cm vysoký. Měl ještě klenutý hřbet, ale nohy již byly poměrně delší a počet prstů na předních nohou se snížil na tři, našlapoval však na tři prsty i zadními končetinami. Objevily se také náznaky vývoje třenových zubů a řezáků schopných silnějšího stisku a odkusování, takže tento koník již mohl vybírat z rostlin různé kvality. Stoličky něměly dosud cement. Rozdíly ve stavbě těla vyplývaly z přizpůsobování se měnícímu se prostředí. Mesohippus totiž opustil podmínky husté džungle, která se postupně měnila v křovinaté oblasti, podobné dnešnímu buši. Tady vyhledával nízký podrost a keře, na nichž se pásl. Ke ztrátě čtvrtého prstu přední nohy došlo zřejmě proto, že stále větší část váhy zvířete se přenášela na sílící prostřední prst - výmluvné svědectví o změně vlastností půdy, na kterou zvíře došlapovalo. Mesohippus byl však již zvířetem rychlejším. Následkem ústupu vlkhého pralesního prostředí se dosud měkká půda podstatně zpevnila a vyžádala si tak změnu stavby chodidla. Prodloužení končetin bylo zase podmíněno volnějším pohybem na delších trasách, vyžadujících větší rychlost. K prodloužení hlavu a posunu očí výše do stran došlo nutností sledovat větší část obzoru. Všechny tyto změny prozrazují počínající převrat ve způsobu ochrany, posun od skrytého způsobu života k aktivnějšímu stylu, založenému na sledování napřátel a na včasném útěku. Ačkoli pochopitelně nemůžeme sledovat i změny tělního krytu, můžeme předpokládat, že i srst a zbarvení se změnily od pruhů a skvrn k nevýraznějšímu zbarvení stepních zvířat. Pozůstatky známe ze Severní Ameriky, ale někteří paleontologové se domnívají, že jeho předkové příšli po pevninském mostě ze Sibiře.





Miohippus

Od konce oligocénu až po svrchní miocén, po dobu asi 15 miliónů let, postupně probíhaly změny podnebí, utváření krajiny i rostlinstva. Pralesy ustoupily lesům mírného pásma a nakonec bezlesým pláním, a na tvrdé půdě vyrůstaly jen tuhé, ale nevýživné traviny. Tlaky prostředí působily zejména na příslušníky vývojové řady koní a ovlivnily je takovým způsobem, že vzrostla jejich schopnost využívat nové potravinové zdroje. Zvětšily se tím jejich rozměry i energie, umožňující snažší únik před přirozenými nepřáteli. Během asi 5 miliónů let došlo ke změnám, spojeným s nevyhnutelnými přesahy - Mesohippus se změnil v Miohippa. Vyklenutý hřbet, typický pro nejstarší formy vymizel, trup získal tvar, který spolu s dlouhýma nohama předurčoval zvíře k rychlému běhu. Miohippus měřil asi 60 cm i více, na předních nohách měl tři prsty, krajní dva ještě zřetelné. Řezáky už jsou patrné.





Parahippus

Stepní vegetace roste v nepříznivých podmíkách, je tvrdá, často vyztužená křemičitými sloučeninami. Proto i stoličky koní zmohutněly a na korunkách se objevil cement. První, kdo si tuto vymoženost opatřil, byl Parahippus, koník žijící v několika druzích a hlavně již v početných stádech v oblastech, kde se i dnes rozkládají travnaté prérie. Vývoj nohou jde kupředu, postranní prsty zakrňují, prostřední prst mohutní a jeho kopyto mění tvar. Zkarňuje lýtková i loketní kost, stavba nohy se zjednodušuje a zdokonaluje. Výkonnost a rychlost běhu stoupá.





Anchitherium

V miocénu nastal v Americe rychlý rozvoj koní. Od samého počátku období se odštěpovaly nové a nové skupiny, například liniie rodu Anchitherium, která se přestehovala do Evropy, kde všichni příbuzní koní zatím vymřeli. Ale ani tento potomek amerického rodu Miohippus neudělal v Evropě štěstí - do konce miocénu bez potomků vymřel i on.



Merychippus

Ve středním a svrchním miocénu, v době před 25 až 20 milóny let, se v Americe objevil Merychippus, ještě ne přímý předchůdce rodu Equus, ale vykazující přesto mnohé pokročilé znaky. Merychippus měřil v kohoutku 90 nebo i více centimetrů. Toto zvíře mělo ještě tři prsty, ale celou hmotnost nesl již jen střední prst, dva postranní, opatřené též kopýtky, byly již zakrnělé a země se nedotýkaly. Delší krk umožňoval zvířeti pastvu na nízkém rostlinstvu a zvedání hlavy dostatečně vysoko pro dobrý rozhled. Tvar hlavy a umístění očí dokazují vzrůstající možnost sledování větší části obzoru. Silnější stoličky s vysokými korunkami už chránila vrstva skloviny a mezi lištami na žvýkací ploše byla silná ložiska cementu, usnadňující drcení tuhých vrstev, což zlepšovalo trávení. A navíc, ochranné možnosti zvířete zvyšovaly dokonale vyvinuté bystré smysly, dodnes typický znak velmi vnímavých koní.







Megahippus, Hipparioninae Stylohipparion, Hipparion, Neohipparion

Až potud je přehled koňského rodu přijatelný, a dokonce i neodborník se v něm může orientovat. Ale dál už je to záležitost pro specialisty. Koncem miocénu se objevila spousta druhů koní, kteří ovládali obrovské prostory a dovršení všeho se začali stěhovat na jiné kontinenty. Doposud byl vývoj koní až na nejprvnější začátky a některé vedlejší, záhy vymřelé linie, záležitostí Severní Ameriky. nyní se do Starého světa přesouvají například Megahippus, který měl nejdávnější předky společné s již vymřelým rodem Anchitherium, ale také některé druhy rodu Merychippus. Pravou invazi podnikli do Starého světa začátkem pliocénu příslušníci podčeledi Hipparioninae, tříprstí prakoníci dosahující už velikosti zebry. Tito zdokonalení koně se značně zredukovanými postranními prsty a velmi složitými stoličkami se vystěhovali z Ameriky do Asie a odtud do Evropy a skončili v Africe, kde se rod Stylohipparion udržel téměř do konce pleistocénu, kdy u nás začínala poslední doba ledová. V Americe zůstala část rodu Hipparion a jako rod Neohipparion se udržela téměř do konce třetihor. Ale ať ve Starém, či v Novém světě, i rod Hipparion vymřel a do nynějších dob se nezachoval ani jediný. O jejich úloze ve vývoji našeho koně se dlouze diskutuje. Někteří autoři je považovali za předky rodu Equus, dnes však se uvažuje spíše o jejich vztazích k zebrám a oslům. Koně ovšem využili novou možnost, kterou jim nabídlo spojení Jižní Ameriky, dosud přísně oddělené, se Severní - rod Hipparion se přestěhoval na jih od Panamy, rozrostl se a rozmožil, ale v polovině starších čtvrtohor vymřel bez potomků.


Megahippus


Hipparion


Neohipparion



Pliohippus

Na rozhraní spodního a středního pliocénu se v Severní Americe objevil nový rod koní. Jmenuje se Pliohippus a je blízký dnešnímu koni. Podobal se mu celou stavbou těla. V kohoutku byl vysoký jako pony - 122 cm. Na silných, dosti dlouhých nohách měl už jen jediný prst s dokonalým kopytem. Postranní prsty byly skryty pod kůží. Tento revoluční zvrat, který dokončil dlouhou cestu vývoje, plně zhodnotil zase jen velký znalec severoamerických koní Matthew. Ostatní paleontologové sázeli na rod Hipparion, ten se však až do konce své existence svých třech prstů nezbavil a také jeho chrup se vyvíjel trochu jinou cestou. Byl vlastně dokonalejší než zuby dnešních koní, a protože vývoj se nedá nikdy zvrátit, Hipparion se již za předka koně rodu Equus nepovažuje. Moderní výzkumy tedy opět daly za pravdu Matthewovi. Právě od rodu Pliohippus se začíná rozvíjet další bohatý vějíř forem koní, který v pleistocénu, tedy ve starších čtvrtohorách, vyvrcholil obrovským rozvojem rodu Equus. Ten obsadil celou severní Ameriku téměř až k hranici zalednění, pronikl i do Ameriky Jižní, kde poměrně dlouho přežíval i v holocénu, tedy v naší geologické současnosti, v početných populacích široké škály druhů osídlil valnou část Evropy a Asie a pochopitelně i Afriku, neboť i zebry a osly řadíme do tohoto druhu.

Toto stěhování koní (ale i jiných druhů) trvalo až do koce pleistocénu, který je kladen přibližne do roku 9000 př. n. l. Zhruba před 12 až 11 000 lety začaly pevninské mosty mizet pod vodou, která se uvolňovala táním ledovcových štítů. Nejvýznamnější bylo zmizení pevniny Beringie, která tvořila široký most mezi Aljaškou a východní Asií v místech dnešni Beringovy úžiny. Tak došlo k izolaci Severní Ameriky. Na tomto kontinentě pak asi před 8 000 lety vymřeli nejen koně, ale i obrovští lenochodi, mastodonti a mnoho dlaších zvířat, aniž se zatím příčiny jejich vymizení podařilo vysvětlit. Do Ameriky se koně vrátili teprve se španělskými dobyvateli. První koně dovezl na Karibské ostrovy již koncem 15. století Kolombus. Na americkou pevninu dopravil 16 koní z Kuby v roce 1519 Hernando Cortés. Další tání ledu vytvořilo nepřekročitelné hrenice mezi různými typy rodu Equus, nejen vodní překážky, ale i rozšiřující se pouště. Proto se v Evropě a Asii vytvořily čtyři samostatné skupiny koňovitých, i když všechny stále řadíme jako poddruhy rodu Equus. V Evropě a v západní Asii jsou to praví koně, v severní Africe osli, na jih od Sahary zebry a v horských a pouštních oblastech jihovýchondí Asie poloosli.





Equus

Uzavírá vývojovou řadu. Žil v Americe asi před třemi nebo dvěma milióny let, tedy dříve než člověk.Rod všech moderních koňovitých. První druhy se objevily asi před 4 miliony let. Má již pouze jeden prst i když postranách jsou ještě zbytky po druhém a čtvrtém prstu. Moderní koně však ještě stále nosí geny pro tyto prsty a občas se objevují v podobě atavismů.

První druhy jako byl například Equus simplicidens vykazují ještě určité znaky rodu Dinohippus. Mají ještě obličejovou prohlubeň i když jen velmi malou. Mají tělo podobné zebrám a kratší lebku podobnou oslu. Rané druhy úspěšně existovaly po boku jiných dnes již vymřelých rodů. Patřil sem například jiný jednoprstý rod Astrohippus nebo jiná větev, kterou reprezentoval například rod Hipparion.

V pozdním pliocénu asi před 2,6 miliony let přešly koně ze Severní Ameriky do starého světa a mimo jiné osídlily i Afriku, kde diversifikovaly do podoby dnešních zeber. Jiní osídlili Asii, střední východ a v druhé vlně opět severní Afriku. Některé druhy rodu Equus osídlili i Jižní Ameriku. Tento rod patří mezi nejúspěšnější druhy z čeledi Equidae.

Do dnešních dnů přežil jen zlomek z celkového počtu druhů a rodů, které se podílely na evoluci koňů. Recentními druhy jsou:







Kertak

Dodnes žije ve stepích Dálného Východu Střední Asie a v zoologických zahradách. Jeho kohoutková výška je 130 - 140 cm, má mohutnou hlavu, stojatou hřívu krátké silné končetiny, barva - byla plavá.





Tarpan

Žil v oblasti Kaspického a Černého moře. V 80. letech 19. století byl vyhuben. Jeho kohoutková výška byla 135 - 145 cm, byl ušlechtilejší a štíhlejší. Měl lehčí hlavu v nose slabě prohnutou a výše nasazený krk. Barva - byla plavá, měl úhoří pruh a na končetinách černé kroužkování




2-tarpan stepní 1-tarpan lesní



Vývojová větev







Domestikace koně

Přímé doklady divokých koní na naší planetě máme již z dob pravěku. Cca 30 000 let před naším letopočtem se paleolitičtí lidé setkávali s koňmi, lovili je a zakreslovali - toto vše a ještě více víme z archeologických nálezů, které jsou na tuto dobu poměrně početné. Jistě nejznámější jeskynní malby z tohoto období se nacházejí ve Francii - v Lascaux a Španělsku - v Altamiře.Obrazy koní, ale i jiných zvířat, jsou na svou dobu velice zachovalé a věrně provedené. Nalezeny byly nejčastěji na špatně dostupných místech, otázkou tedy i nadále pro odborníky zůstává, proč vytvářeli tato velká umělecká díla v jeskyních, do kterých se dostali až po překonání nemalého počtu obtížných přírodních překážek (propasti, podzemní voda, aj.). I o samotném významu těchto maleb se nejrůznější vědci a znalci dohadují. Měly snad magický charakter? Zobrazovali si pravěcí lidé svá lovná zvířata? Nebo to byly jen obyčejné kresby bez významu? Poslední z uvedených možností je nejméně pravděpodobná, alespoň v tomto bodě je určitá shoda, že malby koní, bizonů a podobné, měly pro lidi v paleolitu určitý význam. Dále taktéž byly nalezeny malé plastiky koní a samozřejmě jejich kosti.



Je jisté, že koně byli, stejně jako jiná vysoká zvířata, loveni pro maso. Byli však velice divocí a nesnadno ulovitelní, proto také pravěcí lidé lovili v tlupách a vymýšleli propracované systémy nahánění do přirozených i vlastní rukou vytvořených pastí. Snad také pro svou živelnost a temperament byl kůň zkrocen a domestikován až mnoho let po zdomácnění psa, ovce, prasete, či kozy.

Zatímco pes se stal přítelem člověka již někdy okolo 12 000 let před naším letopočtem, kůň se začal chovat až po roce 4000 před naším letopočtem. Tento poměrně přesný časový údaj se opět dovídáme z archeologických vykopávek - byly nalezeny první jednoduché koňské postroje, společné hroby člověka s koněm, aj. Tyto pozůstatky jsou důkazem toho, že kůň nabyl pro člověka i jiného významu než jako zdroj kvalitní potravy. Nejstarší nálezy pocházejí z oblasti dnešní Ukrajiny, Mongolska a střední Asie vůbec. Však si také vzpomeňme na známé mongolské hordy a Džingischána. Staly by se tyto kmeny natolik úspěšné ve své světové expanzi, byly-li by připoutány na jedno místo?

Nelze si však představovat zdomácňování koně jako něco, co se událo během jednoho roku na celém světě. Byl to postupný, velice zdlouhavý proces, který započal v různém čase na různých místech na sobě nezávislých. Z těchto oblastí se tato „inovace" šířila dále, do dalších krajů. Nahrazovala původní, často nepříliš účinné, pracovní síly oslů i jiných tažných zvířat.

Například stará Mezopotámie byla proslulá svým výborně promyšleným záplavovým systémem, který byl vymyšlen pro zemědělské účely - základní tažnou silou tohoto systému byl osel, který nebyl však příliš silný, a navíc byl také tvrdohlavý a náladový. Proto třeba právě zde, v oblasti hojného Eufratu a Tigridu, byl kůň jakožto daleko efektivnější, klidnější a učenlivější pracovní síla přijat a téměř okamžitě nahradil původního ašdara. Nejvyššího rozkvětu dosáhla postupná domestikace a šíření okolo let 2000 před naším letopočtem. Na naše území se dostal ochočený kůň ve století třetím před naším letopočtem.

První chovná stáda koní se skládala pouze z klisen a jejich hříbat. Hřebci se zpočátku příliš nechovali kvůli svému temperamentu a nezkrotnosti. Klisny byly pro první chovatele důležité jakožto matky a poskytovatelky výživného kobylího mléka, narození hřebečci byli buď snědeni či vykastrováni, a následně užíváni k práci v zemědělství aj.

A jak se vlastně před těmi mnoha tisíci lety „přišlo" na to, že je možné na koni i jezdit? Doložit prvního člověka, který vsednul na koňský hřbet není samozřejmě možné, můžeme si však sami představit v mysli scénář, jak to mohlo probíhat. Možná si to dávní předkové chtěli jen vyzkoušet, vždyť už v té době jezdili na hřbetech jiných zvířat, například dobytka; nebo je možná hnala nějaká potřeba, motivace, možné je skutečně vše. Ať se to však událo, jak chtělo, byl to velice významný historický přelom - jezdec má z hřbetu koně daleko lepší rozhled, zefektivnila se kontrola stáda, zrychlila se doprava, zlepšila se technika boje, koně se taktéž vyznačují daleko vyšší tažnou silou, jsou velice inteligentní, učenliví a klidní - technika kastrace umožnila chovat i dříve velice temperamentní a agresivní hřebce.

Původně žili divocí koně jen ve stepích či řidších lesích, postupným vývojem však získali schopnost žít téměř ve všech oblastech světa (vyjma míst s extrémně nízkými či vysokými teplotami - Sibiř, poušť,...). Pokud si v hlavě vybavíme mapu Eurasie, můžeme si představit šíření domestikace ze střední Asie, směrem na východ Asie, na jih do Arábie a pak taktéž na západ do střední Evropy a o něco později i do západní.

Na závěr je důležité si uvědomit, že zásadním znakem, přesněji změnou, která u divokého koně nastala, byl vznik plemen. Ta se stala pro chovatele hlavním předmětem neustálého zlepšování, zdokonalování vlastností - ať už rychlosti, síly, zušlechťování vzhledu, aj. V dnešní době dalo velké množství šlechtění a křížení vzniknout více než čtyřem tisícům různých plemen, více či méně úspěšných.





Koně v dnešní době



Kůň je vytrvalé zvíře dosahující v kohoutky přibližně 1,7 m, které se řadí do biologické skupiny lichokopytníků. Tato domestikovaná zvířata hrála v minulém tisíciletí důležitou roli, protože se používala pro přepravu jak lidí, tak i nákladů. V dnešní době se koně drží především pro rekreační účely.Nejčastějšími je chov pro disciplíny jako je western, pólo, parkur, voltiž, dostihy a další.





Zpět